Celá story od začátku do konce aneb co na blogu nebylo

Rozhodli jsme se to všechno zveřejnit. Bez obalu. Přesně tak, jak to bylo. A že to vždycky nebylo tak jednoduchý, ani to nebyla taková sranda. Cílem tohohle článku rozhodně není se chlubit, ale ukázat, že to jde i jinak. Hlavně si tvrdohlavě jít za svým hlava nehlava. Navzdory všem. Ukázat to tak, jak to bylo. A jak vás to zajímá. Se vším všudy. I s těma penězma.

u nás doma-verze 1.0

Psal se rok 2013. Oba jsme studovali vejšku, která je podle většiny nejdůležitější věc na světě. Teď už víme, že to prostě neplatí pro všechny. Bára státnice napoprvý nedala a naštěstí ji díky tomu nevzali na magistra. Peťan architekturu úspěšně dokončil. V květnu jsme byli oba absolventi. Bára dělala v obchodě s botama, Peťan si hledal opravdickou práci a mezitím vypomáhal v nějakých noname ateliérech.

V červenci 2013 jsme jeli do Norska jenom na 14 dní, protože jsme neměli delší dovolenou. Po třech měsících ze školy jsme ani jeden neudělali zrovna kariérní postup… V Norsku jsme potkali čechy, co hledali práci v Norsku. Že prý se tam dá vydělat děsně moc peněz, že minimální mzda je 150NOK=450kč/hod a navíc je to prostě Norsko. Nás není těžký do něčeho nadchnout. S vidinou mizerně se vyvíjející kariéry v ČR a taky tím, že na vysněnej domek si u nás prostě fakt nevyděláme, jsme si řekli, že nemáme co ztratit. Což byla pravda. V říjnu jsme koupili auto a v dubnu dalšího roku jsme slavnostně vyjeli.

Dát celý auto do kupy, nachystat se na cestu do neznáma a mít aspoň nějaký peníze sebou nás vyšlo asi na 100 000kč. Jo, museli jsme si přibližně půlku půjčit od rodičů (za což jim moc děkujeme). Vrátili jsme jim to ale už po půl roce.

V dubnu 2014 jsme slavnostně vyjeli. A taky se po třech dnech potupně vrátili s porouchaným autem. Trvalo další měsíc a pár desítek tisíc korun, než se auto zase dalo do kupy. Moc šťastný období to nebylo.  A na slibnej začátek velkýho snu to taky moc nevypadalo. Přesto jsme to nevzdali a znovu vyrazili.

První práci jsme chtěli najít v Oslu. Prý je tam nejvíc pracovních nabídek. Bohužel s tím taky souvisí nejvíc pracovníků bez zkušeností a s minimální znalostí norštiny – tzn. obrovská konkurence. Obešli jsme snad všechny podniky, roznesli stovky životopisů (opravdu kolem stovky), a samozřejmě jsme ještě další stovky obeslali e-mailama. Nikdo se nám neozval zpátky.

Po 14 dnech se na nás usmálo štěstí – nabídli Báře práci Au-pair za směšný peníze. Z nouze jsme ji přijali, jako vidinu zázemí s internetem. Odrazovej můstek pro další práci. Na norský poměry opravdu hodně směšná výplata (5000NOK=15000kč hrubýho). I z toho jsme zvládli oba vyžít, splatit dluhy rodičům a něco málo ušetřit. Důležitý je taky zmínit milník v našem vztahu, kdy jsme poprvé bydleli dohromady. V místnosti 4x4 metry. Ale šlo to. To jsme ale nevěděli, jaký trable nás čekají na norské policii, na imigračním, komplikace s vyřízením osobních čísel, povolení pobytu, registrace auta a dalších milion papírování. 3x jsme měnili znění pracovní smlouvy, než nám ji na imigračním konečně akceptovali.

Zatímco Bára hlídala děti, Peťan každej den rozesílal desítky životopisů. Marně. Nikdo se ani neozval. Přihlásili jsme se do kurzu norštiny. Ani to nepomohlo. Po půlroce nám došla trpělivost.

Na novej rok 2015 jsme se rozhodli změnit strategii. Když něco nefunguje, je prostě potřeba něco změnit. Vykašlat se na Oslo a na au-pair. Začli jsme rozesílat životopisy do hotelů po celým Norsku. Během ledna jsme rozeslali přes 400 dalších životopisů. A vyplatilo se. Koncem ledna nám přišla jediná odpověď. Jeden jedinej hotel se nám ozval. Po skype pohovoru jsme se domluvili na práci od května do srpna. Ten pocit, že budete přes 3 měsíce čekat na práci, která bude trvat jen 4 měsíce… ale i to byla velká naděje. I přesto nás neopouštěl pocit, že za 3 měsíce se prostě může stát spousta věcí… ale nic se nestalo.

V dubnu 2015 jsem dala výpověď a v květnu jsme nastoupili do hotelu v Geirangeru. Za mizerných 120NOK=360kč hrubýho. Na první zkušenost v hotelu dobrý, říkali jsme si. I když se v Norsku platí 35% daň, dalo se šetřit. Díky tomu, že jsme v hotelu měli ubytování jen za 2000NOK/měsíčně i se stravou, šlo to dobře. Za 4 měsíce jsme dohromady našetřili 300 000kč. Díky tomu jsme si mohli dovolit splnit si jeden sen - jet na dovolenou daleko za oceán až do Jižní Ameriky. To, že nás to stálo trochu víc, než jsme čekali, už je druhá věc…

V červenci 2015 nám začalo docházet, že sezona za chvilku končí a na zimu skončíme s holým zadkem. A to životopisový martyrium začalo nanovo. Dalších 300 emailů. Jenže žádná odpověď. Nezbylo nám, než se spolehnout na hotelový kontakty. Pomohla nám šéfová, která nás doporučila do hotelu ve Švédsku. Dost jsme se děsili dalšího papírování, novýho osobního čísla, změny v pojištění a čísel účtů. Navíc obecně jsou ve Švédsku nižší výplaty a není to tak cool jak Norsko. Neměli jsme ale na výběr.

V listopadu 2015 jsme nastoupili do hotelu v Hemavanu na severu Švédska. Za stejných 120SEK=360kč/hod. Oproti Norsku jsme tam ale platili daň jenom 20%. A ten rozdíl byl dost značný. Navíc jsme makali každej měsíc 200-230hodin, což byl ze začátku dost masakr. Jenže po tom, co jsme si spočítali, že 200hod x 2osoby = 100 000kč, začali jsme milovat přesčasy. Ano, i 230hodin měsíčně můžete pracovat nadšení a šťastní. Když víte, že to má smysl. Po první výplatě a díky extra placeným přesčasům a nedělím nám přišlo dokonce 120 000kč. Za měsíc. Za nejvíc lůzr práci ve fakt ošklivým hotelu. Bez nutnosti kvalifikace nebo vzdělání.

V lednu 2016 nám to „bohatství“ stouplo do hlavy. A začali jsme řešit to, proč jsme vlastně původně vyjeli. Plnit si ten nejnaivnější sen – postavit domek bez hypotéky. Do konce března 2016 jsme si koupili pozemek se statkem o rozloze 4000m2. V hotovosti.

Po dvou letech „trápení“. Jo, asi ztratíme ještě jeden rok opravami, dalšími plány a snad ještě jednou zimní sezonou ve Švédsku. Praxe nám ale neuteče. Mnohem důležitější totiž je, jít si za svým tak, jak to chceme my. A ono to pak vážně stojí za všechny trable J.

Netvrdíme, že vyjet do zahraničí je návod, jak vydělat peníze nebo jak být šťastný. Ale nám se to povedlo, hrozně nás to obohatilo (především zážitky a zkušenostmi :) ) a můžeme to jen doporučit. Především těm, co stejně jako my neví, jak pokračovat – budete mít spoustu času na přemýšlení a nápady budou přicházet.
Ale hlavně jde o to, že když máte nějaký plán (jakýkoliv), ve kterém vidíte smysl a sebenaplnění, tak nezáleží na názorech okolí. Je to jen a jen o vás. Když na tom budete vytrvale pracovat, dosáhnete výsledků. S 99% pravděpodobností to nebude jednoduchý, budete muset něco obětovat, budete padat, ale to všechno vás posouvá neuvěřitelně dopředu a brzo to bude znát.

Strašně moc držíme palce všem, kdo se vydává na SVOU „cestu“ plnou dobrodružství.
Nenechte se odradit, pracujte na sobě a jděte, kam vás srdce táhne. Bláznům ZDAR!

Začátek naší další životní etapy pokračuje na novém „statkářském“ blogu: http://uslamaku.weebly.com/

u nás doma-verze 2.0 :)