Už jsem psala, že přijedou Eva s Danem. Eva dokonce
publikovala jeden článek. Tím ale jejich pobyt v Norsku (ve
Švédsku) neskončil. Auto se podařilo opravit a dokonce jsme dojeli do Osla. A z Osla
už to bylo jenom „kousek“. Chtěli poznat Norsko, tak jsme jim ukázali hory,
fjordy a kontyše. Ale o těch příště.
Jotunheimen je nejvyšší skandinávský národní park. Jsou to
jenom skály a ledovce. Občas několik trpasličích bříz a ovce. Ráj pro chození.
Vzhledem k tomu, že my už ho máme tak nějak hodně prochozenej, museli jsme
celej NP objet a najít tůru, o které nepíše žádnej průvodce, o který se nic
neví, na který nikdo nebude. A našli jsme. Předpověď počasí byla mizerná, tak
jsme dali nejdřív aklimatizační výlet k ledovci u Krossbu. Ten nás zklamal, ale
vrcholový focení poznamenalo duch celé pozdější expedice. Nejfrajerštější fotky
jsou totiž ve skoku. Jenže vyfotit skok čtyř lidí na samospoušť prostě nelze.
Zato vznikla fotka, na kterou prostě nic nemá.
 |
| řeka Sjoa vytýká z jezera v Jotunheimenu |
 |
| dřevěnej kostelík v Lomu z r. 1150 |
 |
| Bára s Peťanem jako frajeři |
 |
| Eva s Danem jako frajeři |
 |
| až to zabliká, tak vyskočte! |
 |
| to jsme posbírali kolem parkoviště |
Tůra na chatu Fannaraki z druhý strany parku se ukázala
jako dobrá volba. Vodopád, ovce, chatičky, 1200m převýšení, vrcholová suť,
nádhernej výhled na ledovce a na údolí. Jako odměnu jsme si nahoře dali místo
vrcholovýho piva marcipán z kontyšu.
 |
| super architektonicko výtvarný dílo - hranatá díra v kameni |
 |
| vrcholová chata Fannaraki |
 |
| vrcholový marcipán |
 |
| vrcholová fotka (bez skákání) |
 |
| sestup zpátky do údolí |
Hor už stačilo a Eva pořád chtěla vidět pořádnej ledovec. Tak
jsme sjeli na Jostedalsbreen – největší pevninský ledovec. Protože jsme k němu
dorazili až večer, nikdo tam nebyl. Mít na turistický atrakci fotku bez lidí je
sen. Ale ono se nedalo fotit. Sešeřilo se. Až tady se ukázalo, že oba naše
foťáky fotí jenom když je sluníčko ;).
Od ledovce už bylo jenom kousek ke fjordu. Museli jsme využít
toho, že se dá v moři rybařit zdarma. Paní na turistických informacích nám
sice docela přesvědčeně tvrdila, že tam nic nechytnem, ale my jsme se shodli,
že určitě nikdy nechytala a že neví. Ale měla pravdu. Po 10 minutách Peťan
chytil loďku a urval vlasec. Tu loďku pak ráno přitáhnul k pevnině, ale ty
splávky tam nenašel. Možná to ale bylo tím, že ryby ve fjordech na šunku a
hrozinky prostě neberou ;).
 |
| rybaření za šera |
 |
| ráno |
 |
| kradení loďky ;) |
Následoval den plný zklamání.
Všichni jsme se už tři dny těšili na Snowroad vedenou nad Aurlandem, kde
údajně měly být závěje sněhu a v nich prokopaná silnice. Žádný závěje jsme
nepotkali… za to jsme narazili na nejkrásnější vyhlídku na fjord a na
nejkrásnější fjord. Odteď už nebudu nikomu tvrdit, že fjordy jsou nuda. Stálo
to za to.
 |
| Snowroad |
 |
| vyhlídka nad Aurlandsfjordem |
 |
| Aurlandfjord |
Pak už jsme museli zpátky domů. Vzali jsme to zkratkou
nejdelším tunelem (25km) a kolem Borgund Stavkirkje. Samozřejmě se nám zase rozbilo auto. Zastavili jsme na kraji silnice a dělali, že opravujem. Zachvíli
u nás zastavili Němci s podobným VW a pán se nám snažil pomoct. Neuměl anglicky,
ale i tak nám poradil, jak nejlíp tu kapající trubičku omotat izolepou. Za tu
ochotu jsme mu věnovali poslední český víno.Takových lidí člověk na svých
cestách moc nepotká.
 |
| Borgund Stavkirkje z r. 1130 |
 |
| odpočívadlo v půlhodinovým tunelu |
 |
| opravený auto ;) |
