Třetí krizovej den aneb radujte se naši nepřející kamarádi :)

Je to tu. Vynutila jsem si na dálnici pauzu na čaj. Tak jsme zastavili…a už se pak nerozjeli :D. 

(ó ano, tohle je ta chvíle, kdy maj všichni škodolibci radost, co? ). 

Naštěstí jsme to zjistili na odpočívadle a ne uprostřed dálnice.. Samozřejmě, kdy jindy se vám může rozbít než v sobotu večer (ano, nečekaně, všechny autoservisy maj až do pondělí zavřeno :D ) a kde jinde než na dálnici, odkud se prostě nedostanete jinak než zase po dálnici…a aby toho nebylo málo, ani jsme nevěděli, kde přesně vlastně jsme. Tak jsme se šli zeptat po parkovišti. Naštěstí tam stál českej kamion se skvělým kamioňákem, kterej nám nejenom řekl, kde jsme, ale taky se šel mrknout, co že s tím vlastně je. S Tomášem na telefonu se shodl, že asi bude něco se spojkou nebo převodovkou a že prostě potřebujem servis.  A že nám přejou hodně štěstí :).

A tak jsme se na trojku rozjeli a s blikačkama jeli v odstavným pruhu 60km/hod, což je na německý dálnici bez omezení rychlosti fakt sranda. Nejbližší sjezd byl tak za 10km, tak jsme zakempili v poli u Halle a čekáme do pondělí. Snad do servisu dojedeme.

Na druhou stranu to zas tak špatný nebylo. Sice dřív než jsme čekali, ale nastala chvíle, kdy Peťan nemusel druhej den řídit – slavnostní chvíle ;). A tak jsme otevřeli láhev Portského, snědli velkou sklinku černých oliv a zakouřili si doutníky a vodárnu. A fakt to nebylo špatný ;).

No a dneska (v neděli) jsme se vydali na výlet na kolech hledat do Halle servis a wifi. Tak jsme chtěli sundat kola z nosiče… ALE… někdo nezval klíč od zámku, kterým byly ty kola svázaný :D. Takže Peťan musel ještě zámek přecvakávat. Dobrá zpráva je, že to zas tak snadný není ;). 

Servis jsme asi našli, ale sehnat tu wifi byl fakt problém – oni maj v neděli všude zavřeno! Tak jsme skončili v Mekáči. Ale projeli jsme si město úplně prázdný od lidí, za sluníčka a luxusníma cyklostezkama.

A zejtra nám držte palce, to bude veselo – hlavně se v tom servise domluvit. Od kamioňáka z parkoviště máme lísteček se slovíčkama „spojka“ a „převodovka“. A s tím musíme vystačit :D. uvidíme…

Rozněžnění aneb máme hotovo!

Ano ano :) . Stejně jako se rodiče chluběj svým dítětem, budem se my chlubit tím naším. Konečně je kompletně dodělanej. A vzhledem k tomu, že ho skoro nikdo neviděl v celý svý kráse, tak jsme vám ho nafotili. Raději víckrát, aby vám žádnej detail neuniknul.  Jak říkala máma, je to naše první kuchyň, naše první bydlení, naše první doupě ;).

Celej interiér je Peťanova práce, celý si to navrhnul a poskládal sám. A že ho to stálo pár mozkovejch závitů ;). Snad to bude fungovat stejně tak skvěle jak to vypadá.

A tak jsme konečně vyjeli. O něco pozdějc než jsme počítali, ale vyjeli jsme. Na cestu jsme dostali buchty, křížaly, čokolády, spoooustu alkoholu, nutelu, marmelády, sirupy,  salko, polštářky, matrace, držák na SPZ :D , pivní podtácky, trička, olivy, koření, kaktus, karty, tabáky do vodárny, házečák, rybářský vybavení, nože, metr, nářadí všeho druhu, složku na papíry až z Číny, posvěcenej křížek, a taky docela příjemnou finanční podporu, (a určitě spoustu dalších věcí, na který jsem zapomněla-tak se ozvěte a já to tam dopíšu ;) ), spoustu opravdu krásnejch zpráv, vzkazů a sms,.. jsme rádi že na nás myslíte… hned je to cestování veselejší :). Hlavně s tím kaktusem, kterej všude zavazí a pořád padá a píchá :D. Ale má žlutej květináč, takže s náma prostě bude nějak jezdit. Takže díky vám všem!

Taky se ukázalo, že kupovat narychlo stojan na kola v Bauhausu nebyl úplně dobrej nápad :D. Když se ale sejde pár chytrejch hlav, každej něco někde uváže a přimontuje, po 4 hodinách montování snad i stojan z Bauhausu naše kola v pohodě doveze těch pár tisíc kilometrů. Uvidíme.. Cestu do Prahy jsme zvládli.

4hodinový montování stojanu na kola

stojánek na hrnečky

expediční trička :)

Jak to všechno začalo...aneb nevyhýbejte se novým lidem a milujte svoje kamarády

Kde jinde než v Norsku. Jak jinak než úplnou haluzí. Jak jinak než seznámením se. Díky Káti a Martine ;).

Potkali jsme se v kempu, co nebyl kemp. NEsmělo se tam stanovat. Na takovýhle místech se daj potkat jedině Češi :). A jedině ti pohádkoví :). Výměnou za Snickersky z kontyšu nám povídali, jak tu chtějí vydělat spoustu peněz, jak jejich kamarád bez praxe dostal v Norsku práci jako pizzař a bere docela slušný peníze. A jak jim v každý hospodě řekli, že by je vzali, ale minimálně na 4 měsíce (a tolik času žel neměli). Ráno jsme se rozloučili, protože oni byli narozdíl od nás velcí drsňáci a lezli tu tůru za norskýho slejváku!

 My jsme celej den čekali ve stanu na další český skvělý kamarády (který jsme taky potkali v Norsku, viděli se jednou, ale bylo nám po nich strašně smutno. A potkali jsme se znova ;). A pak i mimo Norsko ;) ).

Celej den čekání ve stanu znamená dlooouhý povídání. A moje slavná oblíbená věta: "Já chci taky!" udělá svoje. Když jsme pak po měsíci přijeli domů, dala jsem výpověď. Samozřejmě unáhleně a naštěstí se dala ještě vzít zpátky (když máte práci kterou milujete a nejlepší šéfku na světě, všechno se dá nějak udělat) ;).

No a pak už jsme jenom šetřili. Na auto. A tak začala Tomášova Žlutá noční můra ;). Koupili jsme ho v Brlohu. Vypadalo fakt strašně. Ale Tomáš se toho nebál. Byla to fakt výzva. Všichni se nám smáli, ale my jsme mu věřili. A on to DAL! S minimem nákladů, stovkama telefonátů, hledáním, smlouváním, nakupováním součástek, tisícema hodin montování. Asi ho to stálo hodně nervů a sprostejch slov. Ale stálo to za to! (fakt díky Tome)

A je to tu. Máme technickou, nový okna, blatníky, stěrače a  všechno uvnitř a pod autem je krásný, vyměněný a funkční. Je to náš miláček. Makáme na interiéru. A dostali jsme luxusní matrace zdarma :) (díky Šári).

Teď už se jenom sbalit a vyjet. JENOM...

a fotky před a po ;)

pojedemeeee :)