Smile to yellow! :): listopadu 2015

Čekala nás velká výzva- překročit chilský a peruánský hranice. Bud byla možnost jet oficiálně autobusem (nic pro nás) a nebo klasicky punkově stopem. Což se později ukázalo jako dost špatná volba. Peruánci totiž na rozdíl od chilanů stopování považují jako zdroj výdělku a všichni zastavivší se dožadují peněz. Po pár trapných pokusech španělské konverzace (v našem případě rukama nohama) jsme to už chtěli vzdát, ale zastavila nám super Chilanka (na hranicích se dost překvapivě pohybují oba národy ;) ). Měla základy angličtiny, což znamená extra kliku! A taky měla neuvěřitelnou trpělivost. Na chilských hranicích jsme celkem bez problémů vystáli asi kilometrovou frontu, celníci si nás popřehazovali sem a tam až k jednomu anglicky hovořícímu. Nebyl ale schopen pochopit, že přecházíme hranice pěšky a tudíž nemáme vlastní auto a ani nejsme zapsaní v žádným seznamu cestujících. Něco ale napsal na všechny ty papíry a propustil nás. Když nás pak ale viděl, že čekáme dál a že jsme mávali na Chilanku, dal se s ní do řeči, ona mu všechno vysvětlila, on jí dal další 2 razítka do nějakýho papíru, kterej předkládala u výjezdu a bylo po problému :).

Na peruánských hranicích to ale bylo horší. Tam anglicky neuměl nikdo. Naštěstí měli smysl pro humor a asi i díky tomu, že jsme byli značnou dobu nemytí, nás na celnici nechtěli dlouho zdržovat :D. Po asi půlhodině nás prostě pustili bez vysvětlení, dali nám potřebný ústřižek (který jsme pak při odjezdu ze země museli předložit) a bylo. Chudák paní na nás musela fakt dlouho čekat.

Protože jsme hloupě uvěřili, že v Peru se prostě stopovat nedá, začli jsme mastňácky jezdit autobusama. Paní nás vyklopila v městečku Tacna na nádraží kolem 12hod. Zašli jsme na turistofice vysondovat co a jak. Pán nám plynulou angličtinou vysvětlil, který autobusy jsou nejlevnější a nejkomfortnější, na co si máme dát pozor a co kde v peru navštívit. Dal nám všechny potřebný mapky a zjistil časy autobusů. Pak se zamyslel a řekl: vy jste přijeli z Chile? A už jste si posunuli hodinky? V peru bylo o 2 hodiny míň, což byla skvělá zpráva :). Za 10minut jsme už seděli v buse směr Arequipa.

Do Arequipy jsme dojeli odpoledne. Celí zmatení ze všech lukrativních nabídek na taxi, zájezdy a ubytování od místních jsme hledali kavárnu, kde nebudou mít rozspustou kávu (což se v peru ukázalo jako problém). Naštěstí jsme ale uviděli pár baťůžkářů s blonďatými vlasy, kteří uměli španělsky. Nasockli jsme se jim do taxi a nechali se vysadit v jejich hostelu. Ukázalo se, že to nebyl pár, ale dva nezávislí cestovatelé, kteří se včera potkali na tůře do kaňonu.

Kanaďanka, která cestovala už 2 měsíce sama po Jižní Americe a něměc, který si měsíc v Jižní Americe prodlouží tak na půl roku a pak chce jet na Zéland. Jo, tohle nás taky dostalo. Potkali jsme tolik cestovatelů samotářů! A půl na půl holky a kluky. Neuvěřitelný. A jak jsme jim záviděli tu nezávislost – kdykoliv se k někomu připojit a pokaždý si užívat společnosti někoho novýho (takže by se jim těžko mohlo stát, že už si nemaj o čem povídat… ;) ). V Jižní Americe skvěle fungují sítě baťůžkářských hostelů, kde není problém narazit na kohokoliv, s kým by se dal strávit nějakej čas a podniknout výlet. Všichni byli skvělí, kamarádští, společtěnští, měli mraky zážitků a byli totálně inspirující. Ještě jednou od někoho v ČR uslyším tu dementní hlášku: „Já ti tak závidím, že máš s kým jezdit. Já bych taky cestoval/a, ale nemám s kým.“ Odpovím: „Máš štěstí, že nikoho nemáš. Můžeš takhle potkat víc zajímavých lidí a zažít víc dobrodružství. Pár už je přecejenom dost uzavřená jednotka a těžko k sobě někoho single přibere….“.

Arequipa je město zapsaný v Unesco, má mraky koloniálních staveb, bílých podloubí, kostelů a jeden mega velkej klášter. Tam jsme museli. Zaplatili jsme mega drahej vstup a ztratili se v klášterních uličkách.

uličky v Arequipě

všudypřítomní broučci

babička

všudypřítomné peruánské suvenýry

Arequipské podloubí

ty barevný zdi!

pomalovaný podloubí

lázně

super kaktus

Arequipa ze střechy kláštera

A tady se to stalo. Dlouho jsme se na ni těšili, přesdstavovali si, jak vypadá, jak chutná, jak si ji zamilujeme… ano, INCA cola. Peruánský endemit. Poprvé jsme si ten žlutavý nápoj koupili..a poprvé jej slavnostně ochutnali. To zklamaní! Vůbec nám nechutnala… byla děsná! Fakt jak žvýkačka. Bylo nám ale řečeno, že na tu chuť si člověk zvykne. A taky že jo. Naštěstí nám pak opravdu chutnat začala :).

Z Arequipy jsme na tip od tý kanadsko-německý dvojky jeli do Colca kaňonu. Je to údajně druhej nejhlubší kaňon na světě. Lonely planet nám sice doporučoval vesnici Chivay na okraji kaňonu, my jsme ale poslechli naše nový kamarády a dojeli až do pidi vesničky Cabanaconde.

Bylo kolem půlnoci, když jsme tam dojeli. Nejdřív jsme se marně snažili najít východ z vesnice, abychom si mohli postavit stan, ale pokaždý jsme se ztratili a vyšli zase na náměstí :D. Vzdali jsme to a šli do hostelu. Měli plno,ale že prý nás můžou ubytovat v garáži. Kývli jsme, protože jsme už byli dost zoufalí a stačil nám jen kousek podlahy na karimatku. V garáži měli kupodivu i postel a celkem velkej prostor i s vlastním záchodem. Garáž ale měla mega malý dvířka ven, což Peťanovi úplně nevyhovovalo. Když jsme lezli ven z našeho super apartmánu, dost jsme česky nadávali…a… dostalo se nám české odpovědi :D. Johny a Aleš tu byli na organizované expedici (mrkněte na Zirhamia) s dalšíma čechama..a zítra se chystali na tůru do kaňonu. Johny byl sice na antibiotikách,ale i tak jsme po česku museli zajít na pivko do peruánské hospody u někoho v obýváku.

Cabanaconde

tradiční oděv Cabanaconďanek

místo batohů nosí peruánky tyhle šátky

ulička hliněných domků

malý vesnický kostelík :D

pasačka ovcí na náměstí

Ukecali nás, že určitě musíme jít ráno na vyhlídku na kondory. My jsme se snažili vzdorovat, protože jsme jich přece v chile na poušti viděli miliardu a už jsme byli trochu překondorovaní. Když ale potká čech čecha, neodolá skvělé společnosti. Nakonec se ukazálo, že není kondor jako kondor a že kondorů není nikdy dost. Cruz de la condor je vyhlídka nad kaňonem, kde každý ráno kondoři lítají a na horkých vzdušných proudech si suší křídla. Nejdřív jich přilítlo pár, tak Peťan vybil baterky ve foťáku, a když už jsme byli na odchodu, přitlítlo jich tak 20 a lítali dokolečka těsně nad náma. Rozpětí křídel bylo obrovský a šel z nich dost respekt. A co bylo nejdrsnější – byli to úplně jiní kondoři! To v chile byl nějakej supo-kondor. Tohle byl kondor andský. Symbol všech starejch andskejch říší.

lamy Alpaky

ty výrazy!

vyhlídka nad kaňonem

indián prodávající suvenýry

kondoří páreček

Jak je naším zvykem, nasockli jsme se v podstatě na guided tour na dno kaňonu. Na rozdíl od zbytku expedice jsme sebou nesli všechny naše věci (protože já bych nezvládla den bez všeho potřebnýho – co kdyby se něco stalo)… což se při převýšení 1200m dolů (a pak nahoru) do kaňonu v poledních hodinách v tý prašný sluneční pustině ukázalo jako opravdová zkouška naší fyzičky. Utrhnout si ale avokádu ze stromu, to se nám nedaří každej den ;).

s novýma kamarádama

silnice po okraji kaňonu

most na dně kaňonu

avokádo rovnou ze stromu!

cílová oáza a zítřejší cesta vzhůru

Cílového místa na dně kaňonu – magické zelené oázy s bazénem jsme dosáhli už za tmy. Byli jsme všichni tak mrtví, že jsme si dali večeři, pivo a šli spát. Pobyt v oáze jsme si prodloužili na celej další den, vypili místní týdení zásoby rumu a piva, koupali se v bazénu, hrálu super punkovej outdoor stolní fotbálek, smáli se vypelichanýmu kohoutovi a hlavně jsme odpočívali. Čekal nás totiž drsný ranní výstup zpátky do Cabanaconde. Vstávali jsme v 5 ráno abychom vyrazili ještě před východem slunce. Z Cabanaconde jsme pak pokračovali zpátky do Arequipy, kde jsme se s českou super partou rozloučili… ale stálo to za to!

A poslední pokračování příště … tradiční peruánská nej jako jezero Titicaca, Machu Picchu a obrazce v Nazce ;)....