Švédsko. Hemavan. 2500km z ČR aneb nová práce

Vždycky jsem si přála zažít opravdovou zimu na polárním kruhu. Půlroku tmy, polární záře, psích spřežení a v závějích sněhu. Aby to nevypadalo, že zas máme takový štěstí, tak úplně mi to nevyšlo. 

Hemavan leží 50km jižně od polárního kruhu. JO, je to velký zklamání. Protože neleží za polárním kruhem, ale před ním. A to je dost nahouby. Nicméně tu začíná Laponsko, takže zažít Laponskou zimu je taky celkem dobrý ;). 

Nastupovali jsme v půlce listopadu. 2500km z Česka jsme jeli 4 dny. 4 celý dny v podstatě bez zastavení :D. Posledních 800km jsme už jeli na sněhu v -15°C. 

Hemavan je vesnička uprostřed Laponska, kousek od hranic s Norskem. Žije tu 220 obyvatel. Je tu celkem velký lyžařský středisko (i když si všichni furt stěžujou, jak je malý), začíná tu Kungsleden (treková cesta vedoucí 450km na sever napříč Švédskýma horama až do nejsevernějšího NP Abisko – ten s tou Laposkou bránou :) ), letiště, supermarket a bazén. A co je nejdůležitější (pro nás) – KONTEJNER s jídlem :).

po cestě

naše bydlení

Hemavans Hogfjalshotel - naše pracoviště

Hemavan

Norské hory při východu slunce

švédské hory v mlze

Pracujeme zase sezónně v hotelu, což byla kupodivu práce, kterou jsme hledali, takže jsme více než spokojení. Každej den sněží, máme permanentky zdarma, takže většinu času trávíme na prkně. Svítá kolem 10hod a sluníčko zapadá kolem 13hod, takže zas taková drsná tma tu taky není. Polární záře se objevuje skoro vždycky, když je jasná obloha (což zas není moc často, když často sněží).

náš hotel

selfie na vleku :D

A to nejdůležitější: kontyš. „nakupujeme“ denně a opravdu nestrádáme :). A nejlepší na tom je, že naši spolubydlící vegani z Litvy taky kontyšujou :). A fakt se s tím nepářou-najedou autem až ke kontyšou a vemou celý pytle. Přebíraj to doma... jsou hodně důkladní :D.. a nejlepší je, že maso nám neujídají ;)

veselá Aušra po nákupu

melouny

hlavně ty květiny :)

tématický adventní věnec...samozřejmě z růží z kontyšu

uzený maso

moc dobrý...

dětský kašičky

vytoužený uzený losos

plnej mrazák zmrzliny (lékořicové a hruškové)

hovězí stejky

Titicaca, Machu Picchu, Nazca, Ilas de Balestas

Z Arequipy jsme přejeli do Puna-největšího města u jezera Titicaca. Přijeli jsme ve 2 ráno, a protože v Lonely planet psali, že to je nejnebezpečnější město v Peru, rychle jsme hledali ubytování. Ubytovali jsme se v prvním otevřeným hostelu, co jsme potkali. Volný pokoj měli až ve třetím patře. Po tom, co jsme se tam vysápali, padli jsme do postelí úplně udýchaní… do háje, co je? Zas tak děsný fyzičky přece nemáme… a Peťan na to pak kápnul: jaká je tu nadmořská výška? Aha, 3600mnm. A to už po cestě do schodů bylo poznat :D.
Puno bylo stejně jako skoro všechny peruánský města plný koloniálních staveb a mega kostelů. Už jsme toho ale měli plný zuby, bylo to fut stejný ;). 

duha nad Punem

katedrála v Punu

jezero Titicaca

Ráno jsme samozřejmě museli na plavbu po jezeře Titicaca, posvátném jezeře Inků! Bylo na výběr z několika ostrovů obydlených domorodci nebo plovoucí rákosové ostrovy Uros. Uros byla jasná volba. Ostrovy vznikly navrstvením rákosu kdysi před 500lety, kdy se domorodci chtěli chránit před dalšíma kmenama.tak prostě navrstvili rákos, postavili na něm domky a tak vznikla vesnice Uros. Rákos je naprosto boží stavební materiál, maj tam z něj domy, mega lodě, strážní věže a prostě všechno, co potřebujete. Když se ostrov začne někde potápět, jenom navrství další rákos. Geniální.

pohled na Puno z jezera

velké zásoby rákosu

rákosové lodě

detail lodě

přední část lodě

vesnice

kondoři :)

Po vzoru žluté trabantí vyprávy jsme chtěli vidět temple de fertilidas ve vesničce na druhé straně Titicaca-chrám plodnosti, sestavenej z… ehm… penisů. Některý měly být přes meetr velký. To jsme nemohli minout. Samozřejmě nás to dost zklamalo…bylo jich tam jenom pár .. a malých… ale viděli jsme naživo flusnout lamu :D.

neoholená lama

oholená lama

Čekal nás dlouhý noční přejezd do Cuzca. V autobuse nám hned po nástupu stewardka něco děsně dlouho vysvětlovala o tom, že sedíme špatně…po tom, co jsme jí ukázaly všechny pasy a jízdenky a i Cuzco v mapě, a že se nehnem z místa, že sedíme správně, byla chudák úplně zoufalá. Až se ozval hlas lidu: Go down. Tak jsme se zvedli a zjistili, že díky tomu, že jedeme do cílové stanice a nenaplnila se první třída, posílá nás tam :). Tolik radosti a ten pocit, že se vezeme v první třídě a ani jsme si ji nekoupili! Ten pocit nás ale hřál jen do chvíle, než se bus rozjel a kóje první třídy se uzavřela dveřmi. Jeden spolucestující okamžitě usnul a chrápal tak, že se všichni začli děsně smát. Jenže to nás rychle přešlo. Čekal nás 12hodinovej přejezd v zavřené kóji s chrápajícím chlapem. Ale kdyby jenom chrápal! On aj chrochtal a slintal a navíc tak hlasitě! Že jsme všichni byli po hodine tak vyčerpaní! Ani provizorní špunty do uší z papírových kapesníčků moc nepomohli….

Cuzco bylo údajně super. My jsme byli nevyspaní a navíc v trochu krizi. Byli jsme v půlce pobytu, čekala nás děsně náročná cesta na Machu Picchu, navíc další město s koloniálníma stavbama a už jsme začínali mít peru nad hlavu. Prostě ponorka. Tak jsme se na všechno vybodli, strávili celej den vklidu na hotelu, koupili si chilské víno, kokový bonbony, hráli jsme karty a užívali si uzavřenýho prostoru v pokoji…. A koupili si kafe ve sturbucks :)!

radost z kokového listí :)

katedrála v Cuzcu

Cuzco

Cuzco

úžasná kamenická práce

detail kamené zdi

brouček :)

kokové štěstí 2 :)

 Druhý den jsme vstávali brzo ráno, protože nás čekala dlouhá cesta na Machu Picchu. Pokud se chcete dostat na Machu Picchu, jsou 2 možnosti: buď vlakem z Cuzca za 120dolarů a nebo 8hodinovou cestou minibusem serpentinami v horách pralesem. Za cca 40dolarů. 

Pán na turistických informacích nám tvrdil, že si máme vzít bus do Ollantaytambo, tam přesednout a jet do ST terezy a tam přesednout a jet až k hydroelektrárně. Samozřejmě nám bylo nabízeno milion cestovek zajištujících dopravu,ale po tom, co jsme si přečetli na internetu, jak jsou všechny podvodný (jak si vyberete poctivou?), rozhodli jsme se pro mhd s místníma a zvolili autobusy s přestupama. 

Na zastávce si nás odchytl taxikář. Že bus stojí 10sol (x 2 lidi) a že on nás tam vezme za „eitýn“ (=18sol). Desekrát jsme se ujištovali a ptali se ho, jestli fakt eitýn, a on že jo, že eitýn. Souhlasili jsme – bylo to výhodný pro obě strany. Ve vesničce Ollantaytambo jsme mu dali 18 sol a on se zašklebil. UPS…. A na papírek napsal 60…  a tak jsme se začli hádat. Nejdřív anglicko španělsky, pak jsme přešli na česko španělksý nadávky. Pán slevil na 50. A přidali se k němu místní.  Jedna paní se nám chabou angličtinou snažila problém vysvětlit, my jsme ale trvali na svým ( byla to jeho chyba, možná strategie na hloupý turisty). Petan vyměknul, že mu dá 20. To se mu ale kupodivu nelíbilo. Tak slevil na 40. Zvýšili jsme hlas, zvolili jsme horší české nadávky… až slevil na 30. To už jsme mu dali.. už nám prostě došly argumenty ... :D 

Ollantaytambo

V Ollantaytambo  už začínaly Incký památky,ale po incidentu s taxikářem jsme už neměli na nic náladu. Dali jsme si kafe a odchytli nějakou cestovku, at nás hodí k hydroelektrárně. Pán měl už jenom jedno volný místo, načež  řekl „no problema“, vyndal z kufru plastovej kyblík a vytvořil nové volné místo :). A tak jel Petan ty serpentiny po prašné pralesní cestě nepřipoután na kbelíku…

serpentiny

Z hydroelektrárny se chodí pěšky 9km po kolejích až do Aquas Calientes a odtam už je to jenom 1000m převýšení na Machu Picchu. Což je děsnej opruz,ale jde se pralesem (aspon pro nás to byla džungle, protože oproti poušti nám každá zeleň připadala jako prales). A všude rostly banány. A viděli jsme červený papoušky!

banány!

kdo najde papuška?

po kolejích....

Machu picchu bylo super. Všichni to známe z dokumentů a z fotek…ale svoje kouzlo to opravdu má.vstávali jsme ve 4 ráno,abychom byli nahoře mezi prvníma. Naštěstí se nevyplnila předpověď počasí a nepršelo. Východ slunce jsme sice neviděli, ale i tak to stálo za to. Mezi ruinama vedou jednosměrný turistický trasy, ale jak jednou přejdete odbočku, nesmíte se vrátit-ozve se hlídačova píštalka a musíte poslušně celej areál obejít ve směru šipek zpátky na dané místo. Takže jsme pořád kroužili sem tam… Největší atrakcí byly samozřejmě volně běhací lamy po areálu každej si prostě chce vyfotit fotku s lamou a ruinama…a nebo lamí selfie ;).

klasická fotka

s náma :)

panorama 1

panorama 2

s lamou

bez lamy...

sluneční chrám a geniální kamenická práce

Cestou z Machu Picchu jsme zaslechli czenglish a dali se do řeči s klukem, kterej tu byl s manželkou holanďankou (fakt jsme ho poznali jenom podle českýho tupýho přízvuku :D). A oni že stopujou. Že v Peru je to sice nahouby, ale že si na ceduli píšou „no taxi“ a všem říkaj „no tengo dinero“ (=nemám peníze). A že to jde. Že to trvá, ale JDE TO! A díky tomu, že jsme měli ještě dost času a už nic moc v plánu, rozhodli jsme se jet dál stopem . S cedulí „no taxi“ a s jedinou španělskou větou na papírku…ale šlo to :).

krásný Andy

na korbě :). ale ve vejškách byla dost zima

Nejzábavnější stop byl argentinec, kterej si hned po tom, co jsme nastoupili, zapálil trávu. A jel 30km/hod. že když hulí, tak musí jezdit pomalu. Jeli jsme s ním 100km 3,5 hodiny! Hrůza… ale do Národní rezervace Pampa Galeras jsme dojeli.

Je to rezervace s nejvyšším počtem volně žijících lam vikuní. A to byla srdcová záležitost. Celý odpoledne jsme pak jak dementi seděli ukrytí v trávě a pozorovaly stáda divokých lam Vikuní prohánějících se po altiplanu přes 4000mnm. Odchytla si nás tam nějaká domorodkyně a že tam mají nějakou dobrovolnický centrum a že nás tam zdarma ubytujou a že tam je muzeum . vyslechli jsme si prohlídku ve španělštině a využili nabídky ubytování. Projistotu jsme se předzásobili kokovým čajem a tentokrát si na nás výšková nemoc nepřišla :).

Nazca je obrovská plocha pouště, na který jsou z letadla vidět neuvěřitelně velký geoglyfy-obrazce v písku. Každej to zná z dokumentů a letadla byly nechutně drahý, tak jsme o to až tak nestáli. Ale u panamericánské dálnice stojí rozhedna, ze které jsou  obrazce vidět… zaplatili jsme nehorázné vstupné (14kč) a ty obrazce jsme viděli…a je to fakt mazec. 

strom

člověk

na rozhledně

v červeným americkým kamionu!

Illas de Balestas jsou nazývány jako galapágy chudých. Jsou to maličký ostrovy, na kterých žije miliarda ptáků, tučňáci, kormorání, pelikání…a lvouni (něco jak tuleň nebo lachtan). Ale hlavně, Tichej oceán! Chtěli jsme se koupat,ale bylo tak hnusně a foukalo, že tam vlezl jenom Petan a jenom po kotníky :D. projíždka po tichým oceánu ale stála za to. Ty ostrovy byly pokrytý guanem v půlmetrový výšce…a taky to tam podle toho smrdělo..

Tichej oceán!

geoglyf...asi kompas

ptačí ostrovy

lvoun

tučnák humbertův

pelikán

pelikán 2

Měli jsme ještě dost času do odletu a Peťan děsně toužil po tom, projet si pobřežní rezervaci s údajně úchvatnýma skalníma útvarama a útesama. Jenže rezervace byla daleko, půjčení kola bylo drahý, na stop to taky nebylo (byla to hodně rozlehlá plocha, takže bysme se tam uchodili k smrti), zájezd s průvodcem se nám taky platit nechtěl. Tak jsme se na rezervaci vykašlali a šli na procházku vesnicí. Až jsme narazili na půjčovnu čtyřkolek. Začli jsme se vyptávat… a ukecali jsme dobrou cenu. Jenže pán říkal, že pojede skupina lidí s průvodcem a navíc jeli jenom do půlky rezervace… tak jsme poděkovali a šli dál. Odchytl si nás další nabízeč zájezdů. Nabídl nám čtyřkolky za dvojnásobek. Tak jsme se hodně neslušně hlasitě zasmáli, že pán vedle nám to nabízel za půlku. Pán okamžitě s cenou souhlasil. A že prý dostaneme soukromýho průvodce, takže můžem vyjet kdykoliv! A dokonce zajížděl až na konec tý rezervace! No prostě to byla až moc dobrá nabídka…ale vidina prohánění se pouští na čtyřkolkách nás zaslepila :).

Za hodinu jsme vyjeli. My dva a průvodce hovořící jenom španělsky. Po asi 10km jízdy s průvodci rozbila čtyřkolka… a už to bylo.. začalo nás napadat: to je zas nějakej podvodnej trik, tedka se budem muset vrátit a nedaj nám peníze zpátky… ALE! Průvodce vytáhl mapu a rukama nohama nám vysvětlil, že on se vrátí a pojede nám naproti po okružní trase, takže se prostě někde potkáme. Že máme dál pokračovat bez něj. Takže jsme jeli. Každej na své čtyřkolce, předjížděli jsme se, fotili, natáčeli, blbli…. Bylo to boží… ty úžasný útesy jsme si vůbec neužili, protože ta jízda byla prostě skvělá! Když jsme se pak potkali s průvodcem, vzal nás ještě na vyhlídky mimo značený úseky. Za těch 400kč to byl fakt nezapomenutelný zážitek :).

No a odtam už jsme jeli do Limy a z Limy domů… že petana nechtěli pustit kvůli neplatnýmu  rezervačnímu číslu na letenkách a že mi ztratili v Sao paulu batoh už byly jenom malý třešničky na dortu za totálně punkovým výletem po Peru a Chile…

kostel v Limě

tetky na náměstí