Jak jsem byla v Norsku aneb máma píše

Jak k tomu došlo? Pozvala nás Bára s Peťem, Jirka nakonec nejel a nechal mně v tom SAMOTNOU! 

Nejsem žádný zkušený cestovatel, jazykově pramálo vybavený, zato  - jak se ukázalo – odvážný. Byl tzv. ČERNÝ pátek, ne na burze, ale v dopravě, neboť celá serie spojů nabírala cestou takový zpoždění, že mně v Krakově ujel zamýšlený vlak. Tak žmoulám v ruce papír s vlak. spoji, stojím u okýnka a paní mi řekla, že  další spoj je FULL a teď že je hodinová přestávka a zavřela okýnko!!! Nechala mně tam stát s obavama, že další vlak bude možná opět FULL a já nestihnu letadlo (z Gdaňska)! No nic, to bude dobrý, skočím si zatím na WC. To, že se tady platí, mně vůbec nezaskočilo, vyměnila sem si přece v Brně. A tak cpu bankovku do přístroje na rozmněnění a stále nic, za mnou fronta ženských s překříženejma nohama, mně se taky chtělo a už sem se začínala nervozitou potit. Načež ženská za mnou povídá, že to není polská bankovka, kterou tam strkám. Cože?? Mrknem na to – mně v Brně v bance místo zlotých dali chorvatský kuny!! Od loužičky mezi nohama mně zachránila hodná mladá holka (tímto jí ještě jednou díky), která mně ty drobné s pochopením věnovala a zmizela v kabince. Budiž tato má zkušenost výstrahou všem: nekontrolujte si jen hodnotu, ale i měnu, tím spíš, když nevíte, jak vypadá, a to i v bance. Další mý kroky vedly k bankomatu, kde jsem úspěšně vybrala a od této chvíle už bylo všechno dobré. Takže vlakem přes celé Polsko do Gdaňsku, čas běžel, rychle najít transfer na letiště, koupit lístek a prvním možným busem na letiště. Stihla jsem to, jupííí!

Odměnou za tyhle peripetie mně byl příjemný let v nízké výšce a nádherný přistání. Letěla sem vícekrát, ale když vám pocitově letadlo klouže po vodě a zleva zprava vysoké štíty hor, vy mezi nimi letíte a všechno je ve slunci, spadne brada dolů i tvrďákům. Tohle člověk přece vidí jen ve filmu? Kdyby vám někdo vykládal, že slyšel, že v Alessundu je jedno z nejkrásnějších přistání, tak má PRAVDU!!!

Na letišti jsem koupila nějaký víno, nedočkavě opustila letištní halu a plnými doušky chutnala Norsko. Courala sem kolem koní a zašla i k moři a odpočívala. Konečně úleva, všechno ze mne rázem spadlo. Letiště je na poloostrově nahoře nad vlastním Alesundem, vede k němu jedna cesta, tak sem si to mohla dovolit. Bára a spol. ještě pracovali, když se blížili, prozvonili a já jim šla naproti. Přijeli i s Verčou a měli to náramně promyšlený. Myslela jsem, že mně vezmou k nim „domů“, ale kdepak! Jeli jsme na výlet. (Vzali si totiž volno)

Norsko je na severu, je tam chladno a větrno, obzvlášť letos zde nebylo žádné léto, bylo celkem chladno a nevlídno. Jaké bylo pro mě překvápko, když první kroky vedly na malý ostrov, kde je maják a malý zálivek s pláží. Byl už večer, Peťa dal do majáku nabít autobaterii, najedli jsme se a prošli u moře. Já s Verčou jsme spaly v autě, ostatní ve stanu. A ráno, ráno po týdnech pošmourna slunko, den jak ze žurnálu a my se koupali! Chápete? První den v Norsku a já se koupu v moři. (To, že to byla ledárna ukrutná, jen tak mimochodem).

večerní vínečko

raní koupačka :)

a ty vlny!

Tak žádný leháro u moře a jede se dál krajem Romsdalsfjordu vrchem do Andalsnes. Na vyhlášeném parkovišti pod Trollsvegen máme piknik (zdroj – blíže nejmenovaný kontejner, kde jsme „nakoupili“).  Hory okolo jsou strašně vysoké a kolmé. Zvedají se od nuly do 1700m ! (nejvyšší hora  Kongen – Král), nebo 1000m kolmý vrchol Trollrygen ( severní stěnu zdolal jako mezi horolezci ceněný zimní prvovýstup s 12 dny ve stěně náš Rakoncaj – to jsme pyšní!). Hlavy je třeba pěkně zaklonit, fakt je to výška. Zdroj informací – můj bedekr.

Bára s Peťanem vpředu už toho mýho Jé a Vidělas to? mají pomalu  dost a to jsme ještě neabsolvovali Trollstigen (trolí žebřík) – jednu z nejkrásnějších serpentinových cest v Evropě. Táhne se do výšky 800 m a nahoře jako odměna čeká vkusně udělaná vyhlídka na 180metrový vodopád Stigfossen a údolí s Trollstigenem pod námi.

pozor trol!

do údolí

krásnej archi-suvenýrshop

Na parkovišti před infocentrem zakempila matka ovce s jehňaty a každé cvaknutí dvířek od auta pro ni bylo signálem k okupaci vystoupivších a neodbytnou bečící serenádou se dožadovala něčeho, co v jejích očích bylo lahodnější než pastva. Za Petěm šly i jen na luskání prsty.

Další zastávka je u rokle Gudbrandsjuvet, kde je také vkusné infocentrum, ale hlavně vyhlídka na rokli s pěnící a divokou řekou Valldolou, a protože je stále krásně sluníčko, tak i na duhu. Vůbec se nám nechce odtud. Je to nádhera!

Přijíždíme do Linge a vidíme přistavený trajekt. Máme my to ale štěstí, Peťa najíždí přímo na něho. Přeplouváme Norddalsfjord do Eisdall a pelášíme domů. Pozor, všem nádherám ještě není konec, neboť Sjíždíme serpentinami Orlí cesty, malá vyhlídka na 7 sester (vodopád) a už se otvírá pohled na Geirangerfjord, svítí sluníčko, už se mi nechce opakovat „nádhera“, ale je. V Geirangeru dole u fjordu necháváme Verunku v jejím dočasném apartmá (samo že jsem provedla inspekci), protože ráno vstává do práce. Jsme utahaní, teda já určitě a jdu spát do kumbálu. Rychle usnout, protože ráno jedeme jak jinak než na výlet. Hurá!

Geirangerfjord a Sedm sester

Ráno po snídani odjíždíme do Rondane. Je parádní počasí, slunko je ostrý a řeže do očí. Vyjíždíme serpentinami – uvádí se číslo 29 - nahoru na horu Dalsnibbu, kde je vyhlídka na fjord a infocentrum se suvenýry, citlivě udělané, Noři si fakt dávají záležet. A protože děcka pracují v místě, prominuli nám mýtné a to se hodí. Před pár týdny odtud děcka sjížděli na kolech, když to teď vidím na vlastní oči, to musela být panečku jízda – 19 km sjezd.

Pokračujem ve směru na Ottu a zastavujem u dravé řeky Pollfoss. Krajina a samotná řeka v těchto místech – to je Aljaška nebo Kanada v Norsku. Řeka je v kamenitém korytu a ta její barva a skály kolem a síla proudu budícího respekt, no museli jsme jít na „průzkum“. Cestou krásný borůvky a mechy a lišejníky, po návratu k Žluťáčkovi máme piknik na kamenech. Jeden zážitek střídá druhý a každý další hezčí než předešlý. Stojí to opravdu za to, děcka už to viděli a přesto jsou znovu uchváceni.

kdo najde tunel?

sběrač lišejníků

Prý kvůli mně zastavujeme v  Lomu, kde je starobylý dřevěný kostel se hřbitůvkem. Děláme drobný nákup.

Hned po vjezdu do Otty děcka prohlásili, že se jde lovit, což znamená hledat úlovky v kontejneru. Byli jsme úspěšní, našli jsme párky, papriky a moc a moc marcipánu, určitě jsem na něco zapomněla, ale jásot nad úlovkem byl veliký.

mraky marcipánůůů

Za plného slunce vyjíždíme nesčetnými serpentinami nahoru k Národnímu parku Rondane. Před náhorní plošinou zakempíme. Děcka jdou na houby a na borůvky. Já mám volno. Večer Bára zručně a rychle ve Žluťákovi uvaří brambory a párky s houbama a jdeme na kutě.

Ráno Bára vaří ovesnou kaši s borůvkama a ořechama a čokoládou, no nevím, co všechno tam vlastně bylo, ale jíst se to dalo. (Né Báro – bylo to fakt výborný!) :). Pobalíme a jedeme poslední kilometr k záchytnému parkovišti. Cesta se klikatí v točkách nahoru a podél cesty, někdy až přímo v silnici, postávají ovce jak holky na E 55. Některý usnuly a museli jsme je objíždět. Jó holky, jestli by vám na pastvě nebylo líp…Do rána se pokazilo počasí a začalo foukat – „ideál“ na pláně Rondane. Ale Bára mně vybavila teplým oblečením i čepicí, což bylo nutné. Šli jsme menší túru do údolí s chatičkou a jachtičkou.

Cestou jsme míjeli různé kamenné útvary, např. králíčka a další. Je to úplně jiná krajina. Lišejník, jenom mech a lišejník. Z dálky to vypadalo jako kvetoucí louky. No ráj pro soby. Tak moc sem je chtěla vidět, že jsme za soby považovali i pobíhající tečky v dáli, ale vyklubaly se z nich zase jenom ovce. Tak až příště.

kámen ve tvaru králíčka

Na parkovišti uvařila čilá Bára čaj a dali jsme si uzenýho lososa, protože když jsem v Norsku, musím ho ochutnat. Cestou dolů jsme potkali tytéž ovce a sjeli těmi pěknými zatáčkami dolů do Otty. A že zkusíme „zalovit“. Tentokrát nic, předběhli nás popeláři L. Mne už všechno zmohlo a zbytek cesty už sem proklimbala až k Dalsnibbě. To už je mi známé, tak ožívám, jedem k prozatimnímu domovu. A stěhuju se do hostelu. Večer začíná poprchat. To si jenom myslíte, že mám dost – ještě jsem ožila a šla se podívat kousek na 1. vyhlídku. No a co.

Kromě snídaně mi Bára každý den připravila túru po okolí Geirangeru s ručně nakresleným plánkem cesty, no jako pokladovka ve skautu, ale lepší, suprová. Takže co tam máme na dnešek? Vodopád, jehož jméno jsem se doteď nenaučila vyslovit, ale uznejte sami: Storsetterfossen. Oč blbější jméno, o to krásnější vodopád. A jako třešinka na dortu – dá se projít přímo pod ním. Ale vyfotit to nejde, protože nemáte kam poodstoupit nebo se víc naklonit. Člověk stojí v úžasu nad tou masou vody hrnoucí se odkudsi shora a protože je hezky, tak i s duhou.

Cesta k vodopádu je samozřejmě do kopce a po kamenech vzhůru a ještě výš. Příjemným rozptýlením je zastavení u malé ovčí – kozí – lamí farmy Westeräs farm. Jedna ze stezek vede dokonce skrz ohradu. Na mně byla zvířátka milá, ale Verču málem sežďuchaly čumákama z cesty, když se asi týden přede mnou tady byla podívat. Skupinka dřevěných domečků farmy je uprostřed „stěny“ a tak vždycky, když jsem byla na vyhlídce nebo na protilehlé straně fjordu, fotila sem si je. Ač to tak nevypadá, cesta odtud je na zdejší poměry „po rovině“. Doma sem se odměnila lívancama z banánů jak jinak než z kontejneru.

 

Po práci mně a Verču Bára s Petěm vzali na motorovej člun na projížďku po fjordu. Pluli jsme samozřejmě k Sedmi sestrám, což je nejznámější vodopád středozemí, protože teče sedm pramenů vedle sebe a že je to božský pohled hlavně z hladiny fordu vám nemusím povídat. Je to mazec. Na protejší stěně další vodopád Ženich, který marně chrlí masy vod směrem k Nevěstě, která je co se vody týče skromnější. Není pochyb, proč je Geirangerfjord zapsán v UNESCU mezi přírodní krásy světa.

Sranda musí být, a tak jsme se pěkně zhoupli na hóódně velké vlně od jedoucí lodi. Jupí!! To byl sešup dolů! No a taky jsme si já a Verunka vyzkoušely řízení člunu. No jasně, že to nic néni, ale stejně – je to dobrý, a člověk (teda hlavně já) má zkusit všechno. A taky jo. Jednu chvíli bylo ve vzduchu tolik vody, že jsem byla úplně mokrá i s čepicí. To je žůžo dobrodrůžo, to jsou aspoň intenzivní zážitky. Peťo dík. Vrátili jsme člun i Verunku a šli ještě na chvilku do centra, ale ono vlastně není, nebo je? Těch pár hotelů, obchod, přístav a nějakej ten domek roztroušený po stráni. Roztomile malý, jinak hlavně k potřebě těch davů turistů, co sem denně přivážejí ty obří parníky.

vodopád Nevěsta

instruktáž k řízení

Véra řidič

vodopád ženich

zmoklá máma

zmoklá máma a Sedm sester

máma řidič

Velkou výhodou Geirangeru je, že se tady může člověk kochat a motat po cestě jak chce, protože v těch serpentinách nahoru každý auto supí a a funí co to jde a cestou dolů zase jede krokem a pro změnu stojí na brzdách. Všechno je tady do kopce (nebo spíš do hory) a taky tady pořád hučí a oni už to nevnímají, ale hučí jeden vodopád zleva a druhej zprava a my mezi nimi. Ale je tu tak krásně. A pohledu na fjord se člověk nemůže nabažit. Chtěla sem si číst, ale stejně sem jen civěla v úžasu dolů, to se nedá.

Ddnes jsem se  vydala na kratičkou túru k laguně (jezírko, do kterého padá vodopád) a cestou sem se jen tak někde zakochala a přišla až večer – Bára už mně naháněla. Tak sem se ještě nechala vyfotit u Flydallshuvet, pro jistotu, co kdyby bylo zítra škaredě.

A co s posledním dnem tady? No využít, že jo. Tak mně Baruš navrhla cestu na další vyhlídku z druhé strany fjordu. A nelituju. Cesta kolem údolí s lagunou a pak přes kameny a mechy a borůvčí (rostou hned u cesty a zdržjou a zdržujou) dál a dál a ještě kousek (trval asi hodinu chůze) a jste tam. A ejhle, fjord dole a vodní hladina bez parníků a loděk, to jsem tady ještě neviděla, takový vzácný okamžik. Na vyhlídce sem se zapsala do knihy (musela jsem, Baruš to prý přijde zkontrolovat) a zpět. Počasí se kazí, je docela chladno. Balím se a už prší. Zdá se, že s mým odjezdem skončilo hezký počasí. Užila jsem si to všechno maximálně, jdu se vyspat dolů do Geirangeru k Verunce a ráno „Ha det bra!“ a zamáčknout slzu v oku.