Dovolená: část 1- Chile

Rozhodli jsme si splnit si můj dlouholetý sen navštívit Jižní Ameriku. Nejlevnější letenky se ale daly koupit s rozdílným městem odletu a příletu; tudíž jsme zakoupili letenky do Santiaga de Chile a nazpátek z Limy (Peru). Mezi těmahle dvouma městama nás čekalo 5000km dobrodružství a totálního punku.

svačinka v letadle

Protože jsme koupili nejlevnější letenky z Evropy, letěli jsme z Madridu. Na letišti mě dost zklamali úrovní komunikace v angličtině. Letenky jsme pro oba dva kupovali současně, tzn. na stejný rezervační číslo. Pán v Madridu nám 2hodiny do odletu letadla lámanou angličtinou oznámil, že moje rezervace je OK, ale Peťanovo rezervační číslo není na seznamu cestujících a že je neplatný…  že je ale hodnej a pustí nás, ale že to bude sranda v Sao Paulu (kde jsme přestupovali na letadlo do Santiaga – ale pořád na stejný rezervační číslo). Batohy poslal až do Santiaga de Chile. Takže jsme do letadla přes oceán nastupovali s tím, že když tam poslal batohy, nás musí do Chile pustit taky…. snad…

oficiální letenka ze SaoPaula

V Sao Paulu neuměli anglicky vůbec.  Hodinu a půl před odletem paní španělsky říkala něco o tom, že to nefunguje a pak mlčky dělala něco na počítači. Pořád někam telefonovala a někoho si volala, ale nevypadalo to vesele. V čas odletu byli všichni cestující v letadle a čekalo se na nás, resp. Na tu paní, co pořád něco dělala na počítači. Ta to půlhodiny po plánovaném odletu letadla vzdala, napsala na papírek propiskou naše jména a číslo letu, dala tam miniaturní razítko a dala nám to s tím, že to jsou letenky. Rozesmáli jsme pak všechen letecký personál, který chtěl letenky předložit. Kupodivu nikdo neprotestoval, do letadla nás pustili a s 45-minutovým zpožděním jsme vyletěli do Santiaga :).

Do Santiaga jsme doletěli někdy brzo ráno a z letiště jsme si koupili bus do 2000km vzdáleného města San Pedro de Atacama. Chilské dálkové busy jsou dokonalý. Jsou neuvěřitelně komfortní, extra prostorný (mají jenom 2+1 sedadla vedle sebe, takže jsou sedadla i mnohem širší), sedačky se dají položit, mají speciání podpěrku na nohy a navíc rozdávají svačinku :). 

normální Chilskej autobus

docela komfortní bus ;)

V San Pedro de Atacama jsme se ubytovali v hostelu a půjčili si kola. Chtěli jsme jet na výlet na Lagunu Cejar, kde měli být plameňáci. Bylo to asi 20km. Pán, co nám půjčoval kola, se nám to snažil rozmluvit – prý se tam platí nechutně drahej vstup a taky si prý máme vzít 2 velký flašky vody, že je jedna málo. S českou hrdostí jsme toho dědka neposlechli a jeli jsme na lagunu jen s jednou flaškou vody. Bohužel měl pán pravdu - laguna byla předržená a jedna flaška vody byla málo (vstup jsme nezaplatili, takže jsme tam jeli zbytečně a nic jsme neviděli). Zase jsme ale projeli solnou pláň na kolech ;).

hliněnej kostelík v San Pedru

na kolech za plameňáky

solná pláň - je slaná

tradiční solnopláňovksé foto :D

uličky San Pedra

Druhej den jsme vyrazili na výlet na nevýše položení gejzírový pole (4400mnm). Ani jeden z nás nikdy nebyl v tak vysoký nadmořský výšce, takže jsme si nastudovali všechny příznaky výškové nemoci a natajno zakoupili kokové listí (který domorodci v Andách běžně žvýkají proti výškové nemoci). V 5 ráno si nás měl autobus vyzvednout před hostelem, tak jsme na tajňačku žvýkali koku… chutná to jak když by člověk žvýkal cigaretu, takže fakt nic moc :D. A proti výškové nemoci toho asi musí člověk žvýkat víc (my jsme měli strach si toho vzít hodně, pozdějc jsme ale došli k závěru, že hodně koky se účinkama vyrovná hodně silné kávě). Gejzíry El Tatio byly úžasný, nejaktivnější byli při východu slunce (jak se mění teplota). Samořejmě jsme se pak i v termálních pramenech vykoupali J.Po cestě zpátky jsme pak konečně viděli první lamy Vikuně a několik plameňáků.

gejzírové pole

termální lázně

jezero se sopkou

stádo lam Vikuní

malá lamička

stádlo lam a sopka

první plameňáci

Další zastávka byl Humberstone (a Santa Laura) – opuštěné město uprostřed pouště. To pro nás znamenalo odstopovat 700?? Km napříč nejsušším místem planety – pouští Atacama. Zůstat trčet uprostřed pouště ve 3hodiny odpoledne fakt není nic příjemnýho. Kupodivu se není kam schovat a to slunko celkem praží. A provoz žádnej. Samozřejmě naše zlatý pravidlo říká, že „čím horší je to teď, tím lepší to bude pak“ , takže nám zastavil anglicky! mluvící pán v klimatizovaným autě. Jak jsme se pak dozvěděli, středem poustě jezdí jenom horníci a blbci. Ostatní jezdí po vedlejší silnice u pobřeží. Jenom blázni se rozhodnou jet napříč pouští….

Na Humberstone jsme se oba děsně těšili. Je to ráj pro milovníky industriálních a zkorodovaných věcí. Humberstone je opuštěná vesnička (pro asi 10 000lidí), kterou kdysi poslavili vedle dolu na ledek pro rodiny horníků. Když ledek dotěžili, všichni se odstěhovali a město nechali na pospas osudu. Dá se tam najít všechno – divadlo, škola, domky, továrna…. Byť je to už zapsaný v Unesco, pořád můžou turisti chodit všude a nikde není zákaz vstupu. Přišlo nám to až celkem nebezpečný, prolízali jsme všechny totálně rozbořený a polorozpadlý továrny, všechno zkorodovaný, ale ta atmosféra byla nepopsatelná…

parní lokomotiva

divadlo

továrna

ledek - prý se z toho dělá hnojivo

vysvětlí nám někdo, co je tohle?

 

Abychom viděli i trochu chilského wildlifu, přesunuli jsme se do vesničky Putre a pozdeji do NP Lauca. Ten se nacházel v 4500mnm. Nakoupili jsme koku, absolvovali aklimatizační noc v 3500mnm a vyjeli strávit drsňáckou a frajerskou noc ve stanu v 4500mnm. Pohyb v takovýhle výšce je děsná sranda, člověk se jenom otočí v posteli a zadýchá se :D. Ráno už se na nás projevili typické příznaky výškové nemoci, tak jsme uvařili kokovej čaj a udělalo se nám líp. Přejeli jsme k jezeru Chungará (4800mnm), kde děsně foukalo, prášilo z cesty a pařilo slunko a mě rozbolela hlava tak moc, že ani paraleny zapíjený kokovým čajem nepomáhaly :D. Udělali jsme pár fotek jezera, sopky, plameňáků a sjeli  zpátky do vesnice do 3500mnm. Přespali jsme u hipíků a druhej den vyleji směrem Peru….

viskač

s viskačem

tenhle mech roste rychlostí 1mm/rok !!!

kokovej čaj ;)

jezero Chungará

další plameňáci

Hippie rodinka z pouště

Chile (nebo aspoň ten severní kousek, co jsme navštívili) se ukázala jako suprová země. Pořád nám někdo pomáhal, lidi v kavárně nás pořád upozorňovali, ať si hlídáme věci, všichni byli milí. Přišli nám na rozdíl od Peruánců mnohem kultivovanější a inteligentnější. Prostě Chile mě hodně překvapila a mrzí mě, že jsme ji projeli jenom tak rychle letem světem. 

Po chile se skvěle stopuje. Lidi jsou zvyklí stopovat i brát stopaře. Další položka na našem „Must do/see“ listu bylo stopnout si ten opravdickej mega velkej americkej track. Ten s komínkem.  To se nám povedlo hned první den – a dokonce byl červenej :). Samozřejmě jsme pak jeli spoustou dalších kamionů, až nás postupně začlo štvát pořád lozit po žebříku :D.

stanování v poušti

červenej se nám vyfotit nepovedlo :/

v poušti se cení každej kousek stínu...

kondor a nebo sup

všudypřítomný Baťa

Shrnutí:

• Stanovali jsme všude možně bez problémů-  v poušti, na altiplanu, na solné pláni …
• Stopovali jsme a úplně super (jenom je asi lepší umět španělsky – to my jsme neuměli)

  

  všudypřítomné geoglyfy

• Stopli jsme americkej kamion
• Pozorovali jsme plameňáky, stáda divokých i domácích lam, nějaký supo-kondory, viskače
• Jeli nejluxusnějším autobusem (kam se hrabe student agency)
• Potkávali jsme moc milý a ochotný lidi
• Viděli nejvýše položený gejzírový pole na světě
• Ochutnali jsme lamí maso
• Prolezli města duchů Humberstone a St Laura
• Viděli spoustu inckých geoglyfů
• Koupali se v termálech v 4400mnm
• Zažili výškovou nemoc
• Ochutnali koku a vařili kokovej čaj
• Málem jsme umřeli vedrem v poušti 
• Pozorovali jsme nejúžasnější mléčnou dráhu v noci nad Atacamou 
• V každým městě jsme navštívili Baťu

• 
  
•