Týden v Norsku, 1000km, nejvyšší hory, největší ledovec, nejvtipnější fotka, nejdelší tunel, nejkrásnější fjord

Už jsem psala, že přijedou Eva s Danem. Eva dokonce publikovala jeden článek. Tím ale jejich pobyt v Norsku (ve Švédsku) neskončil. Auto se podařilo opravit a dokonce jsme dojeli do Osla. A z Osla už to bylo jenom „kousek“. Chtěli poznat Norsko, tak jsme jim ukázali hory, fjordy a kontyše. Ale o těch příště.

Jotunheimen je nejvyšší skandinávský národní park. Jsou to jenom skály a ledovce. Občas několik trpasličích bříz a ovce. Ráj pro chození. Vzhledem k tomu, že my už ho máme tak nějak hodně prochozenej, museli jsme celej NP objet a najít tůru, o které nepíše žádnej průvodce, o který se nic neví, na který nikdo nebude. A našli jsme. Předpověď počasí byla mizerná, tak jsme dali nejdřív aklimatizační výlet k ledovci u Krossbu. Ten nás zklamal, ale vrcholový focení poznamenalo duch celé pozdější expedice. Nejfrajerštější fotky jsou totiž ve skoku. Jenže vyfotit skok čtyř lidí na samospoušť prostě nelze. Zato vznikla fotka, na kterou prostě nic nemá.

řeka Sjoa vytýká z jezera v Jotunheimenu

dřevěnej kostelík v Lomu z r. 1150

Bára s Peťanem jako frajeři

Eva s Danem jako frajeři

až to zabliká, tak vyskočte!

to jsme posbírali kolem parkoviště

Tůra na chatu Fannaraki z druhý strany parku se ukázala jako dobrá volba. Vodopád, ovce, chatičky, 1200m převýšení, vrcholová suť, nádhernej výhled na ledovce a na údolí. Jako odměnu jsme si nahoře dali místo vrcholovýho piva marcipán z kontyšu. 

super architektonicko výtvarný dílo - hranatá díra v kameni

 

vrcholová chata Fannaraki

vrcholový marcipán

vrcholová fotka (bez skákání)

sestup zpátky do údolí

Hor už stačilo a Eva pořád chtěla vidět pořádnej ledovec. Tak jsme sjeli na Jostedalsbreen – největší pevninský ledovec. Protože jsme k němu dorazili až večer, nikdo tam nebyl. Mít na turistický atrakci fotku bez lidí je sen. Ale ono se nedalo fotit. Sešeřilo se. Až tady se ukázalo, že oba naše foťáky fotí jenom když je sluníčko ;).

Od ledovce už bylo jenom kousek ke fjordu. Museli jsme využít toho, že se dá v moři rybařit zdarma. Paní na turistických informacích nám sice docela přesvědčeně tvrdila, že tam nic nechytnem, ale my jsme se shodli, že určitě nikdy nechytala a že neví. Ale měla pravdu. Po 10 minutách Peťan chytil loďku a urval vlasec. Tu loďku pak ráno přitáhnul k pevnině, ale ty splávky tam nenašel. Možná to ale bylo tím, že ryby ve fjordech na šunku a hrozinky prostě neberou ;).

rybaření za šera

ráno

kradení loďky ;)

Následoval den plný zklamání. Všichni jsme se už tři dny těšili na Snowroad vedenou nad Aurlandem, kde údajně měly být závěje sněhu a v nich prokopaná silnice. Žádný závěje jsme nepotkali… za to jsme narazili na nejkrásnější vyhlídku na fjord a na nejkrásnější fjord. Odteď už nebudu nikomu tvrdit, že fjordy jsou nuda. Stálo to za to.

Snowroad

vyhlídka nad Aurlandsfjordem

Aurlandfjord

Pak už jsme museli zpátky domů. Vzali jsme to zkratkou nejdelším tunelem (25km) a kolem Borgund Stavkirkje. Samozřejmě se nám zase rozbilo auto. Zastavili jsme  na kraji silnice a dělali, že opravujem. Zachvíli u nás zastavili Němci s podobným VW a pán se nám snažil pomoct. Neuměl anglicky, ale i tak nám poradil, jak nejlíp tu kapající trubičku omotat izolepou. Za tu ochotu jsme mu věnovali poslední český víno.Takových lidí člověk na svých cestách moc nepotká. 

Borgund Stavkirkje z r. 1130

odpočívadlo v půlhodinovým tunelu

opravený auto ;)